Vánoce, které se navždy zapíšou do mých vzpomínek zlatým písmem. Můj syn dostal to, co si tolik přál. Očima dospělého je to povrchní a materialistické, ale Honzík se v takové 'demo verzi' setkal s tím, že jeho 'modlitby' byly vyslyšeny.
Přál si ten traktůrek víc jak rok, strašně ho chtěl, po ničem jiném netoužil. (ano, seznam se měnil, dle momentální nálady, ale šlapací traktůrek byl vždy na prvním místě ve všech verzích seznamu). Pod stromkem trochu záviděl dárky ostatních (ryze dospělácké dárky, co by tříletý kluk dělal s kalendářem 🤦‍♀️)... A přes tu svou malou žárlivost úplně přehlédl ten největší dar, který dal Ježíškovi nejvíc zabrat (výběr, platba, transport, balení).
Když se pak do obřího dárku přeci jen vrhnul, dostal málem infarkt, stačil mu jen obrázek na krabici, nic víc, lehl si na ni a řval asi minutu jak pavian. O co větší šok byl, že to u obrázku neskončilo....
Co z celého mého elaborátu (který mimochodem píšu po probdělé noci s Áňou) vyplývá?! Važme si toho, co máme, modleme se víc, nezáviďme (je dost toho, co by nám radost nepřineslo, a přesto to chceme závidíme) a hlavně, všímejme si věcí kolem sebe, Pán Bůh má neskutečnou moc a může nám dát víc než si myslíme! :-) hawk :-)