Tma, ticho, venku štěká Punťa, Honzík už si něco vypráví pod peřinou, Andulka sebou mele v postýlce…
Je 6:30, sobota, ve všední dny touhle dobou vstáváme…dnes ještě nemusíme a nechceme.

Kampeličko, když jsme se k Tobě nastěhovali, byli jsme samy dva, plní plánů a snů. Měli jsme jen jeden druhého…a křečky.
Měli jsme tu bydlet jen přechodně na pět let. 
Spojením našich životů s Tebou se z nás stal tak trochu obecní majetek (babičky vzpomínaly, jak Tě jejich tatínkové stavěli, bývalí nájemníci měli starost, jak jsme Tě upravili…)

Z plánované pětiletky se stalo bez mála 14 let, prožili jsme s Tebou většinou krásné chvíle. Skoro devět let jsi pro nás byla velký prostorný byt, kde jsme samy dva mohli klidně hrát na schovku…
Pak přišlo jedno překvapeni za druhým…Andulka a Honzík… Začala jsi se třást v základech (ano, pošťačky o tom vědí své!). 
Do jednoho pokoje se vejdou 3 velké postele, 1 postýlka a my čtyři, kteří jsme stejně 99% trávili noci v jedné posteli. Ano, všichni čtyři na jednolůžku, jde to 👍 
I dnešní noc jsme byli všichni čtyři spolu. 
Poslední noc…
…dnes se vracím do mého rodného domu, ale ne, aby si někde lízala rány v maminčině náruči, ne…

Jdu s hlavou vztyčenou, ruku v ruce s manželem a dětmi (plus jedno v dárkovém balení a želva!).

Jdem pokračovat v životě!

Nekončíme, nevracíme se….pokračujeme a do naší jízdy na horské dráze přibíráme ještě babičku, dědu, psy, kočku, slepice, králíky a nemůžeme se dočkat Bejby #3!!!! 🥰

Děkujeme Ti za vše, milá Kampeličko! 😘

Jedna pikantní fotka z ložnice v 6:30am