Byla neděle, 21:51....

 

Rozbil se mi telefon a tak přivádím k životu svůj starý dobrý tlačítkový telefon (spadl mi na zem, na beton, na asfalt, ze schodů, do vody....a stále žije :-)..když v tom mi začal zvonit, "číslo neznámé"....nedalo mi to a telefon jsem zvedla "Hello Lucy!" a konec spojení....Hlas byl ženský s "neanglickým" přízvukem, poslala jsem sms všem svým kamarádům kolem celého světa a nikdo to prý nebyl. Druhý den volám na operátora, zda by nešlo číslo zjistit, prý šlo, ale za vysoký poplatek...no, počkám, třeba zavolá zas. 

 

V úterý večer, děti spaly, mě napadlo poslat e-mail kamarádce Leele z Malediv (známe se jen přes internet) zda snad ona někde nesehnala moje číslo a třeba nevolala.

VOLALA - tak krásný a dojemný e-mail plný starosti o mě a celou naší rodinu (tím, že jsem náhlým odchodem do věčných lovišť mého "smartfounu" zmizela ze sociálních sítí se obávala nejhoršího....) 

 

Pak jsme si tedy ještě volaly, strach a radost v hlasech se nám oběma mísil, byl to silný zážitek....

 

Ona muslimka, já křesťanka, ona na Maledivách,v jiném časovém pásmu....kéž bychom takovou péči měli i o své nejbližší. 

 

 

PS.: Věděli jste, že na Maledivách prožívají lidé karanténu v luxusních resortech za vládní peníze? :)